V pondělí nemám školu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet tradiční islandský dopravní prostředek – koně, či spíše poníka.
Přináším několik poznatků o tom, jaké je tento dopravní prostředek řídit. V první řadě, hlavním rozdílem o proti automobilu je fakt, že místo volantu máte v rukou pár kožených provázků, čili otěží. Dále je mnoho funkcí koně plně nebo částečně automatizovaných. Ovšem jak to již u podobných inteligentních systémů bývá, ne vždy je automatizace plně ku prospěchu uživatele. Vezměme si kupříkladu zkušenosti s MS-Office, tu jistě každý zná, ta má také mnoho automatizovaných funkcí a „inteligenci“ podporující uživatele. Problém nastává v případě, kdy vy máte jasnou představu o tom, co chcete dělat a inteligence zařízení má také přesnou představu o tom, co chcete dělat, ale tyto dvě představy spolu navzájem nekorespondují. Potom dochází k vypjaté stresové situaci, kdy se pomocí několika známých chvatů pokoušíte přimět systém pracovat kýženým směrem nebo mu alespoň zabránit v napáchání rozsáhlejších škod.
Koně dále například není třeba soustavně řídit, některé elementární úkony jako sledování cesty a vyhýbání se překážkám zvládá docela dobře sám, díky tomu je z něj možné za jízdy fotografovat, což z běžného automobilu nelze (jste-li řidič).
Každý kůň má také vestavěný adaptivní tempomat a dokáže proto upravovat svojí rychlost tak, aby si udržel konstantní odstup od koně jdoucího před ním. Vypnutí a zapnutí této funkce ovšem nelze jednoznačně ovládat, při průchodu kolem trsu sytě zelené trávy často dojde k jejímu svévolnému vypnutí, zastavení a kůň začne zcela spontánně doplňovat palivo. Obdobně může dojít k vypnutí tempomatu v náročnějším terénu, například kopci, kdy kůň svoji rychlost svévolně sníží bez ohledu na rychlost koní v předu. Potom může být problém rychlost koně manuálně opět zvýšit, protože většina pláccích povelů zůstává koněm ignorována.
Každý kůň má několik rychlostních stupňů, tyto se od sebe liší především nepohodlím, kterému je při jejich zařazení vystavena posádka.
Při chůzi v uzavřenější skupině koní je možné se osobně přesvědčit o tom, že kůň při svém provozu vytváří výfukové skleníkové plny na bázi metanu.
Koně je možné excitovat náhlým výkřikem, alespoň tak to jest psáno v ovládacím manuálu (s velkým vykřičníkem), na stejné stránce tamtéž píší, že uklidnit jej lze vlastním tichým zpěvem. Tuto eventualitu jsem raději nezkoušel – při své (ne)schopnosti zpěvu.
Na Islandu není problém koně po úspěšné jízdě i poobědvat. Jeho maso je ovšem velmi, tvrdé, šlachovité a aromatické, a proto doporučuji v tomto směru zůstat věrný krávě, která je k jídlu všestranně vhodnější.
Většina Islanďanů je baculatých. Není se čemu divit, počasí jim tu mnoho potěchy nedopřeje, a tak jí hledají jinde, například v jídle (nebo v tom, že se rozmnožují – na Islandu je nejvyšší porodnost v Evropě po Turecku, ale to sem nepatří), navíc ona extra podkožní izolace asi v zimě přijde vhod.
Pulty v obchodech přetékají tyčinkami, bonbóny a limonádami a jaké dobroty se teprve dají získat v kavárně! Do jedné mě zvedla schůzka kvůli týmovému projektu. Ač nemám zrovna peněz nazbyt, nechtěl jsem suše sedět o sklenici vody, a tak jsem u pultu zahlásil, že bych prosil horkou čokoládu a nějaký hodně čokoládový dort. Nabídli mi „čokoládový dort“.
Horkou čokoládu udělali z pravé čokolády a mléka, musím se přiznat, že to bylo milé překvapení, u nás se s tím většinou nechtějí patlat, a ozdobili pravou šlehačkou, žádný light podvod ze ztužených tuků, či jiné šidítko. To samé platilo i o dortu, který hutně a vydatně dělal velkou čest svému jménu. Přišlo mi, že mě z toho všeho sladkého a tučného rozbolela hlava, respektive, rozbolela mě hlava a nenapadlo mě příliš proč. Druhým viníkem mohlo být již jen obzvláště špatné počasí, dnes bylo výrazně víc hnusně než obvykle, avšak na počasí většinou tolik nereaguji, jinak bych nejezdil na Island.
Poslední týden se krutě vybarvil do podzimu, většinu dní pršelo prakticky nepřetržitě a místy se přidal vichr. O vichru se velice těžko píše, protože pro něj čeština nemá dostatečná slova, respektive to, co je u nás považováno za vichr a vichřici je tu spíše čerstvým vánkem. Vítr, při kterém musíte jít výrazně nakloněni na stranu je normou. Všechny přenosné dopravní značky nebo ploty musejí mít přídavná závaží, betonové bloky nebo pytle kamení a písku, standardní normalizované podstavce vídané i u nás zkrátka nestačí. Déšť málo kdy padá rovně, většinou létá spíše ze strany na stranu, či padá rovně – vodorovně.
S deště se snažím vyrovnat. Už dovedu celkem spokojeně chodit v jemné dešti bez deštníku a někdy i bez kapuce, oblečení dělá hodně, ale ten vítr je nepříjemný, zvlášť pokud je s deštěm. Dnes ovšem bylo vyloženě extrémně hnusně, ochladilo se na 5 stupňů, docela silně pršelo a fičel opravdu šílený vítr, opět jeden z těch větrů kdy se nedá pořádně chodit. Můj deštník Doppler se zatím zdatně drží, všechny větry přežil. Dnes jsem jej ovšem raději ani nevytahoval. Pravda, v něktěrých směrech by jeho vytažení asi vedlo k mohutnému zrychlení postupu.
Pro zajímavost přikládám roční průměry teplot pro Island z Islandské statistické ročenky (Iceland in Figures 2006–2007, Statistics Iceland and Ministry for Foreign Affairs, November 2006, ISBN 9979-770-29-5.).